úterý 19.6.
Milý deníčku,
Víš, že si do tebe vlastně nezapisuji dnes, ale už zítra? Doufám, že ti to nebude moc vadit, věř mi, nebylo vůbec možné si na tebe udělat čas. Dnešek, či spíše včerejšek, protože je již několik minut po půlnoci, byl nesmírně namáhavým dnem. Poté, co nás neobvykle hodní a vstřícní profesoři pustili o několik hodin dříve ze školy, ihned jsem vyrazil domů. Zatímco milí spolužáci a spolužačky (současní/é i bývalí/é) oslavovali poslední den školy kdesi v centru města, já se vrhl do balení. Ptáš se, koho či co jsem balil? Balil jsem si věci na Vodu. Ptáš se, co je to Voda? Nedivím se ti, protože pod takovým názvem je možno si představit leccos. Já mám ale na mysli školu v přírodě, kterou vedli páni profesoři Přibík a Fantys. A právě na ni jsem se před třemi týdny přihlásil, ačkoli rozhodně nepatřím mezi zkušené vodáky. Kdybys nebyl tak škodolibý, možná bych ti prozradil, že jsem dosud v lodi neseděl a žádnou řeku nesjížděl, ale já tě mám přečteného, takže setřeš.
Nemohu se nezmínit o divokém reji při přihlašování. Od nás z kvarty chtěli jet čtyři kluci a dvě holky, jelikož však poptávka vysoko překročila nabídku, muselo se losovat a jen čtyři z naší šestice měli to štěstí. Po nějakém tom přeskupování a šachování s místy se ovšem vodácká skupinka ustálila na dvacítce jmen. Abys byl v obraze, vyjmenuji ti je a začnu od nejmladších. Primáni Šimon, Vojta, Honza a Jimmy, terciáni Jakub a Ondřej, kvartáni Viktor, Jirka, Tobiáš a já. Společnost uzavírala kvintánská ekipa ve složení Tomášové Z. a J., Pepus, Ježek, Los a Martin G. Z profesorů nás účastí potěšili avizovaní Fantys s Přibíkem a neočekávaná, byť s vděčností přijmutá Nathalie, která dodala naší ŠvP tak trochu lingvistický rozměr.
Ptáš se, co jsem dělal večer? Večer jsem samým vzrušením (samozřejmě, že ne fyzickým, ty jsi ale pěkně úchylný deník) nemohl usnout, a tak jsem se bavil přepakováváním nově nabytého batohu a surfováním na internetu. Jakmile jsem si prohlédl půlnoční aktualizaci BonusWebu, hned jsem se šel věnovat tobě, tak nebuď uražený.
středa 20.6.
Nejmilejší z mých deníčků (však také jediný),
Zapisuji si do tebe, zatímco ležím jako první na nové karimatce koupené speciálně pro tuto akci a všechny následující samosebou. Dnes byl den, který bych nejlépe označil slovem plonkový. Ráno jsem vstával kupodivu brzy, protože otravné slunce si našlo cestu přes nepříliš silné a především roztažené závěsy v mém pokoji a tak dlouho mi svítilo do xichtu, až jsem se s nepříjemnou představou policejní stanice probudil. Půl hodiny před udaným časem jsem již byl shromážděn spolu s Tobiášem a Viktorem na Hlavním nádraží a páni profesoři, byť opožděně o několik minut, nakonec dorazili také, tudíž jsme mohli nastoupit do prvního ze čtyř vlaků, kterými jsme se přepravovali do vesnice jménem Lenora.
Cesta vlakem tentokrát nebyla tak zábavná. Jediný vtipný okamžik nastal, když jsme omylem vystoupili o zastávku dřív a tři babky (ani při nejlepší vůli nelze použít jiného označení pro tyto vrcholně ošklivé, staré, svrasklé, škodolibé, posměvačné a veskrze zlé osoby) se nám začaly smát a pokud vím, jen tak nepřestaly, neboť i po vystoupení z vlaku bylo stále na hony slyšet jejich srdečný chechtot.
Kemp v Lenoře byl - mám-li použít eufemismu - střídmý. Tvořilo jej oplocené a zarostlé prostranství, které by bylo možno s trochou dobré vůle prohlásit i za rovné, minibudka pro hlídače, minizáchodky naprosto nechutného ražení, kdy jeden pohled dovnitř stačil, abyste zanechali nejen nestravitelné zbytky večeře na místě a kontejner na odpad.
Večeři jsme si zajišťovali sami. Pojedl jsem proto kuře z domova a vydal se s ostatními nalézt hospodu či alespoň nějaké podobně vstřícné zařízení. Jako první jsme spatřili téměř nepřehlédnutelný night club, zakotvili jsme však až ve druhé z restaurací v Lenoře se nacházejících a po pohledu na jídelní lístek a speciálně na sloupek s cenami jsme si dali jen sodovku a okolo zavřených potravin jsme se vrátili do tábora.
čtvrtek 21.6.
Milý deníku (tvé rozměry denně narůstají natolik, že tě již není možné zvát zdrobnělinou toho, čím skutečně jsi),
Dnešní den sice začal velmi příjemně, když nám profesoři přichystali vpravdě královskou snídani (jen tak mezi řečí se však přiznali, že překročili finanční mez pro jídlo na den určenou, a že tedy žádná další služba z řad řadových vodáků nebude mít šanci připravit tak kvalitní paletu jídla, což nás všechny velmi rozradostnilo). Pak jsme se poměrně pokojně a bez větších rozbrojů rozdělili do dvojčlenných posádek, včetně jedné tříčlenné profesorské. Krásné a slunečné ráno nám však krom teploty vody, která by se dala snad nejvýstižněji popsat slovy jednoho z primánů: "Kurva to je ledárna!", zkazily lodě. Problém nebyl v jejich kvalitě či počtu. Problém byl v tom, že nebyly. Prostě a jednoduše nepřijely, ač vše bylo domluveno. Především díky této neblahé události, kterou nakonec musel pan profesor Přibík vyřešit s pomocí Nathaliina mobilního telefonu, jsme vyrazili asi o hodinu zpožděni oproti původnímu plánu, přemýšlejíce nad tím, kterak zvládneme třicetikilometrovou pouť k Lipnu.
Řeka tekla slušně, což o to, na několikakilometrové oleje před Lipnem jsme si ještě museli nějakou tu hodinku počkat (a ne že bychom se na ně nějak zvlášť těšili), ovšem především pro mě (nezlob se, milý deníku, je přeci logické, že patříš-li mně, budu se v tobě zabývat především sebou… tak už to bývá - a ty, bezmocný kus papíru, na tom přeci nic nezměníš) platí, že začaly působit jiné, morálku podrývající a maximálnímu výkonu bránící faktory. Tak především mě po kilometru začaly pekelně bolet obě ruce a po každém záběru pádlem se zdálo být téměř jisté, že upadnou. Dále jsem zapomněl vše, co mně Jiřík učil (například přitahovat a přitahovat přes ruku, co je to kontra jsem si díkybohu pamatoval) a navíc jsem nebyl schopen rozpoznat kameny, za což by mě můj zadák s klidem ukamenoval (a s gustem by použil všechny ty kameny, o které jsme se málem cvakli). A pak tu bylo slunce, které mě dokonale spálilo na zádech, ramenou, rukou a kolenou. Inu, neměli jsme to lehké. Jediné, co mne utěšovalo, byla naprostá absence jezů na horním toku Vltavy, útěcha to však byla nepříliš silná.
I proto jsem vítal malé přestávky na jídlo, i proto jsem si vytvářel přibližně tak po deseti záběrech dvouzáběrové pauzy klidně i uprostřed peřejí, což i Jirixe, který je jinak proslulý tím, že ho - promiň mi ten pejorativní výraz - nic nesere - silně štvalo. Posledních pět kilometrů se jelo (minimálně v mém případě) na krev a vyčerpány byly i ty poslední zbytky sil. Už ani o poznání modernější, rozlehlejší a co se služeb týče, bohatší kemp nedokázal vykouzlit úsměv na mé tváři úsměv.
Večeře se skládala z blitkoidních, leč žratelných těstovin, následovalo už jen trpné ulehnutí do stanu a vybičování se k tomu, abych do tebe mohl zapsat tento zápis…
pátek 22.6.
Milý deníčku (já vím, je to trapné, ale dnes opravdu nemám chuť vymýšlet originální oslovení),
Dnes jako první vstávala trojice Viktor, Tobiáš a Jimmy, a to z prozaického důvodu - měli totiž službu a bylo třeba zajistit snídani. Na tom ostatně nebylo nic zvlášť obtížného, stačilo nakoupit horu rohlíků, kopu másla a několik džemů. Po včerejším zážitku, na který mi zbyla jen nepříjemná vzpomínka v podobě mozolů, spálenin a bolesti v zádech, jsem dvoudenní puťák okolo Lipna docela přivítal. Ó, jak bláhový jsem byl. Prvních pět kilometrů v příšerném vedru a následující tři s panem Hrncem v ruce mi daly pěkně za vyučenou. Ano, bylo vedro, jaké jsem v tomto kalendářním roce ještě nezažil a nám se lepila trika na mokrá těla a z našich tváří tekly čůrky potu. Není se čemu divit, že hospodu všichni uvítali jako oázu v poušti (byť netradičně zalesněné).
Po krásném obědě jsme vyrazili dále směrem k Černé a kempu s teplou vodou (to byl náš dnešní, na první pohled nesplnitelný, cíl). Po strastiplné cestě, kdy i takoví veteráni jako Ježek málem padli únavou, zatímco Ondřej a Šimon zabílili pana Hrnce po vřelé konverzaci (pánové - doufejte, že se nikdo z interních pracovníků bohnického ústavu nikdy nedostane k tomuto textu), jsme dorazili k prvnímu z řady kempů na této části přehrady a stal se zázrak. Teplá voda byla a dokonce jsme vysomrovali i dřevo na oheň!
Dále se děly věci opravdu nevídané. Když to řeknu slušně, naštvalo nás zjištění, že za pět minut teplé sprchy musíme vypláznout deset korun. Posléze nás potěšil primán Honza, kterému se podařilo strojek zaseknout, takže jsme se zadarmo vysprchovali snad všichni…Vidíš, i takoví jako já mohou mít někdy z konečníku kliku…
Večeře byla vynikající, neb na rizotu s masem a zeleninou není v podstatě co zkazit. Ale potěší to. Po marné výpravě společně s Ondřejem do města za účelem zjištění, že všechny obchody jsou již zavřeny, jsem odešel psát tebe a spát.
sobota 23.6.
Drahý cáre toaletního papíru,
Tento den byl bezesporu ze všech nejzajímavější. Po zjištění, že pokud budeme pokračovat stejně jako dosud, museli bychom ujít třicet kilometrů, rozdělil nás pan profesor Přibík do skupinek po třech a vyhlásil úkol dne - dostat se jakýmkoli způsobem do Vyššího Brodu, a to nejpozději v 19:00. Naše skupinka ve složení Jirix, já a Ondřej Lejko nejprve kula plány typu autobusem do Lipna a následně vlakem, autobusem do Frymburka, pak pěšky do Lipna a vlakem, popřípadě dokonce vlakem do Českého Krumlova a z něj vlakem do Vyšáku, nakonec jsme však byli my těmi dementy, co si to téměř celé vyšlápli.
Nejprve nás překvapilo zjištění, že autobusy nejedou (nenapadlo nás, že můžeme jet autobusem do Krumlova a autobusem do Vyšáku). Chodit na vzdálené vlakové nádraží se nám nechtělo, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme po cestě do Frymburku a budeme stopovat. Udělali jsme několik závažných chyb (respektive vůdce naší skupiny, Jirka, udělal několik závažných chyb). Především - vyrazili jsme jako první, takže nám všechny skupinky potencionálně možná auta ke svezení kradli. A za druhé - Jirka nepřipustil možnost zastavit se, hodit bágl do škarpy, pět minut stát na výhodném místě a stopovat. My jsme prostě jako debilové šli a samozřejmě, že nám nikdo nezastavil, spíše nás všichni míjeli v pohodlných autech. Nicméně do Frymburka jsme došli, jen abychom zjistili, že lodičky také nejedou a my budeme muset jít pěšky do Lipna. Je třeba říci, že Ondřej z toho neměl zrovna velkou radost, obzvláště poté, co jsme se dozvěděli o veskrze šťastných osudech ostatních skupin. A protože na stopování jsme neměli náladu, vyrazili jsme kratší a kopcovitou lesní cestou. Mně a Jirkovi to přišlo jako dobrý nápad a krásně jsme se prošli, ne už tak ovšem Ondřej. Inu - někdo má a někdo nemá (výdrž).
Skončili jsme v Lipnu, kde jsme zjistili, že do Vyššího Brodu nám naštěstí jede vlak a potkali jsme se s profesorskou trojicí. TI si z nás chtěli vystřelit, když nám oznámili, že vlakem nejedou a zajdou si to pěšky. Nicméně já jejich nekalé plány odhalil a sedě ve vlaku prorokoval jsem, že se ještě vrátí. A vskutku - několik minut před časem odjezdu (čas, který byl na tabuli v čekárně nazván zajímavě "od Rybníka") vyhlédl Ondřej z okénka, načež se šíleně rozesmál (Monika Erbenová byla proti němu v tu chvíli žabařka). Ano, tušíte správně. Okénko nám poskytovalo báječný výhled na krosnu a spacák p. prof. Přibíka…
Situaci ještě ztěžovalo to, že jsme se nedobrovolně přihlásili na další den na službu. A sehnat v neděli otevřený obchod, to nebude žádná legrace, říkali jsme si. Nicméně nebyl čas něco shánět, a tak jsme vlakem dojeli do Brodu, přivítali se se zbytkem výpravy, který nás už očekával v kempu upravenými Queeny (We are the losers / No time for champions) a čichajíce vůni Losova guláše jsme počali přemýšlet nad jídlem na zítřek. Po dlouhých hádanicích s Ondřejem, Jirkou a Jakubem jsme dospěli ke kompromisu "polévka plus překvapení", přičemž překvapením měly být špekáčky. Zjistili jsme též, že místní Jednota má otevřeno i v neděli, což nás naplnilo štěstím podobně, jako Losův vynikající, leč nedoceněný, guláš zasytil naše žaludky.
neděle 24.6.
Rozcupovaný, zmuchlaný, podělaný, nechutný, zacákaný cáre (sám mě vedeš k upřímnosti),
Ráno jsme vstávali brzo. Já s Ondřejem jsme vyrazili do Jednoty, Jiřík počal rozdělávat oheň a vařit vodu. My mezitím nakoupili vše potřebné a jelikož jsme pečlivě vybrali vše zlevněné, mohli jsme si dovolit nakoupit ještě dvě jablka pro každého navíc (radím ti - nikdy nekupuj 38 jablek. Neumíš si ani představit, jak neskutečná váha to je, obzvláště pro někoho, kdo na zádech již nese 5 litrů mléka a 2,5kg buřtů.). Snídaně se tedy vydařila.
Podobně krásná byla i plavba po dolním toku Vltavy. Proud tekl již menší rychlostí, nicméně rozumně jet se dalo. A tak jsme pořádali lodní bitvy (s okřídleným heslem "smrt suchým!" na rtech), sjížděli jezy (a světe div se, nikdo se necvaknul) a vůbec se tak nějak vodácky bavili. Ptáte se, jak jsme to udělali s věcmi? Tentokrát už jsme si je vezli sami v barelech, ovšem prázdné batohy nám vzali hodní lidé z půjčovny s tím, že nám je vrátí ve Zlaté Koruně.
Oběd jsme strávili v Rožmberku, někteří si prohlédli místní zámek (či jaká to byla pamětihodnost), my vzali zavděk občerstvovacím zařízením ověšeným cedulkami "osobám nad 99 let s doprovodem vlastních rodičů naléváme zdarma" a podobně. Dvacetikilometrovou či ještě delší plavbu jsme skončili v kempu U Fíka, kde jsem se ihned pustil do sbírání dřeva na oheň, nad kterým se měla vařit večeře. Možná kdybych neraboval trsy šťavele, mohlo být dřeva ještě více, nakonec se však Ondřejovi podařilo oheň rozdělat a uvařit deset litrů instantní polévky s nudlemi a vejci navrch. Byl tu jediný problém. Nebyla slaná. Tato jediná maličkost zavinila, že se z naší polévky stala v očích zhrzených vodáků noční můra a pan profesor Přibík mohl pronést své škodolibé: "Říkám to rád, nestálo to za nic." Kdybych měl konečně zapsat svoji pod vousy mrmlanou odpověď, asi bych na této škole dlouho nevydržel. A ty, můj milý deníčku, nejsi na takovéto výrazy ještě dostatečně zvyklý. Co se buřtů týče, sklidily úspěch, avšak celkem dost jich zbylo, neboť ne všichni mají tyto masné výrobky v oblibě. S tím se dalo počítat, ale my na to připraveni nebyli…
pondělí 25.6.
My dear diary (říkal jsem přeci, že měl zájezd lingvistický rozměr),
Ráno bylo sice těžké, ale vyhlídka na pouhých deset kilometrů k Českému Krumlovu a pohodovému odpoledni ve městě nás vzpružilo natolik, že jsme se nalodili a vyrazili. Připadám si jako hrozný drsňák, protože ruce mě nejenže přestaly bolet, ale jsem schopen makat celou dobu na plný výkon. Cesta po vodě je až na jez u papírny nudná, to už se ale nedá říci o odpoledni v Krumlově.
Pohled na největší z krumlovských jezů ve mně opět probudil pud sebezáchovy, badmintonovou halu se mi najít nepodařilo, pamětihodnosti jsou pamětihodné a v zámeckém parku je krásný stín a dá se v něm výborně číst MF DNES. Tyto noviny se k tomu obzvláště hodí svým rozdělením na sešity, takže je může číst až šestice lidí, která si je mezi sebou plynule prohazuje.
Večeři téměř nikdo nechtěl, nepotěšila ani neúčast profesorů (tedy - službu možná potěšila, ale nám to přišlo jako vrchol ignorance). Následně jsme vyrazili s kvintány do města. V tomto textu je skryto slovo, které vám o naší výpravě prozradí vše. Avšak otevřeně si to říci netroufnu.
úterý 26.6.
Můj ubohý promáčený deníčku,
Dnešní den byl poznamenán krátkou jízdou do Zlaté Koruny a dlouhým flákáním v kempu. Ondřej se baví zpíváním přisprostlých písniček a vyzvídáním novinek z badmintonového klubu, daří se nám sjet tři z krumlovských jezů, jeden je ovšem tak divoký, že jej raději přetahujeme. Nicméně pocit opravdového maséra se mi podařilo získat až po úspěšném sjetí velkého krumlovského jezu, který jsme pozorovali z mostu den předtím a bavili se pohledy na potápějící se lodě v obří šlajsně.
Zaútočili jsme na raft a výsledkem byly tři potopené lodě, zbytek neuvěřitelně zcákaný, ale šťastný. Ve Zlaté Koruně přichází okamžik pravdy, kdy se nás pan profesor ptá, kolikrát jsme se sprchovali. Nedopadá to příliš šťastně. Viktor s Jirkou staví uprostřed řeky konstrukci, která odolá i nárazu raftu. Dostali jsme zpět své batohy, kupodivu v neporušeném stavu. K večeři další, ještě o něco blitkoidnější těstoviny, ovšem stejně jako ty profesorské se i tyto jíst dají a něco teplého do žaludku prostě JE potřeba. Naše shromáždění okolo skomírajícího ohýnku končí někdy okolo jedné hodiny ranní.
středa 27.6.
Milý deníčku (tradice je tradice),
Dnes byl šťastný den návratu. Vlak nám nicméně jel až ve 12:40, a tak jsme vyrazili prohlédnout si cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně. Stálo to za to, i když prohlídka byla poněkud únavná a průvodkyně používala až příliš často slovo "vlastně".
Co dodat k tradičně nezábavné, nudné, ospalé cestě vlakem, kde jsme se málem uvařili? Snad jen - závidím ti, že nejsi živý a to příšerné vedro, které venku i uvnitř vagónu vládne necítíš. Ale co, hlavně že jsme se šťastně dostali domů a mohli se rozloučit tradičním vodáckým ahoj.
